O neidentifikovatelném mamlasovi - Pro Vev

24. března 2011 v 12:42 | Sia |  Povídky na přání - Jednodílné
Tato povídka je věnována Vev, protože to ona mi k ní dala námět. Přála si to.
Teď uděláme "klik" na celý článek, pohodlně se usadíme a dáme se do čtení!

"To za mnou musíš furt líst?" ptala jsem se toho degena co za mnou cupital jako šílenec. To myslím doslova, dělal takové ty krůčky co se jim říká "slepičí". Kráčel tak obdivu-hodně rychle, že jsem se divila jestli nemá v zadku malý raketky co ho pohánějí kupředu. "Já myslím, že ano." jednoduše mi odpověděl a to mě dopálilo ještě víc. Nejen, že ten magor za mnou chodí už od pondělka a ještě má tu drzost, na mě mluvit, ale on dokonce se mnou dělá projekt a dokonce mě poučuje. Mě! Amélii Brožkovou. Učitel si to vypije. Dát mi za partnera, na nějaký stupidní ekologický projekt, zrovna jeho! To poškozuje moji pověst. Sice má mozek velký jako popelnici, ale je to mamlas za 2 000 000.
Zrovna jsem procházela skládkou z které jsme měli odebrat vzorky a šlápla jsem do něčeho žlutého. Kapičky té neidentifikovatelné hmoty zůstali na mém značkovém oblečení a dokonce i v mých vlasech, strašně to zpapáchalo. Ten degen se rozesmál. "Je tu něco k smíchu?" zeptala jsem se co nejvážnějším hlasem.
"Ne, vůbec ne, slečno." roztřeseně mi odpovídal a začal se klanět, bylo na něm vidět že zadržuje smích. To jsem nemohla dopustit, nikdo se nebude smát Amélii Brožkové. Shodila jsem ho do louže té žluté věci a nabrala si z ni vzorek. Další kapky na mém oblečení. To ne, to nevidržím. "Íííííííííííííííííí!" zaječela jsem.
"Co se stalo? Kdo to tak ječí?" ozývali se udivené hlasy spolužáků.
"Íííííííííííííííííííííííííííííííí...!" nepřestávala jsem ječet. Ten blbec se zvedal.
"Pomooc, pomooc!" řvala jsem. Zvedl se úplně už jsem si mohla prohlédnout jeho z poloviny žluté vlasy.
"Uáááááááááááááááááááá" další můj výkřik. Otočil se a snažil se zjistit proč tak ječím! Náhoda je vštak blbec a chlapec skončil opět na zemi. Tentokrát s hlavou v mém výstřihu.
"Áíííííííííííííííííííááááááááááááááá" zase můj výkřik.
To už přicházeli zvědaví spolužáci. Pak jsem slyšel jen udivené hlasy: "Pane profesore, oni si to rozdávají na skládce."
"Konečně jsem mohla přestat ječet. Ovšem teď jsem opakovala jen jedno, vlastně dvě slova: "Nakupovat, musím nakupovat, nakupovat, musím nakopovat, nakupovat..."


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Taifun ; Vev Taifun ; Vev | E-mail | Web | 24. března 2011 v 18:59 | Reagovat

Heh tak to je mazecký :D Děkuju moc :-) Už to du lupnout na můj blog :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama