Krutá realita - 1. Kapitola

26. dubna 2011 v 2:53 | EleanorBrandst |  Krutá realita
Píše se rok 2053. Svět nevypadá, jak jste si ho představovali, že bude vypadat. Vše se naprosto změnilo a obyvatelé zeměkoule se už nedají označit pouze za lidstvo. V roce 2033 došlo k zvratu. Na povrch vzešlo ve známost, že na světe kromě obyčejných lidí existují i jiné bytosti. Jako jsou například upíři, měniči, metamofrové, vlkodlaci, víly a třeba čarodějnice. Do teď nikdo neví, co všechno se za bytosti na zemi vyskytuje, ale jedno víme jistě. Všechny bytosti žijí veřejně s lidmi. Pokud před několika lety někteří lidé byli rasisté, tak nyní se vše změnilo. Všechny bytosti na světě museli změnit svůj žebříček hodnot a zvyknout si na to, že na ulici můžou potkat snad kohokoli. A do tohoto světa jsem se narodila já. Mé jméno je Anna Okely. Jsem úplně obyčejný člověk, snažící se v tomto světě najít své místo. Bohužel před několika lety mi umřela matka na nemoc, kterou lékaři ani nebyli schopní identifikovat, a žiji sama s otcem. Ten se nikdy nevzpamatoval z matčiny smrti, a i když se snaží, tak na něm vidím, že vše už dělá jen kvůli mně. Čeká na to, až se postavím na vlastní nohy a on bude moct jít za ní. Táta je učitelem na střední škole a vydělává jen tolik, aby nás uživil. Je mi 18 let a chtěla bych studovat na vysoké škole. Bohužel s platem, který má můj otec, si to dovolit nemůžeme a já musím nastoupit do práce. Bydlím v New Yorku, tak práci nebude tak těžké si sehnat.


Vstoupila jsem do restaurace a mířila si to k baru.
"Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda byste tu neměli nějaké volné místo." Servírka se na mě podívala a sjela mě pohledem.
"Takový floutek jako ty tu tak možná přijde k úrazu. Běž někam jinam, děvče. Dobře ti radím," řekla mi úlisným hlasem servírka a já jen na prázdno polkla a mířila si to ven. Venku jsem si povzdechla a koupila jsem si u trafiky noviny s nabídkou práce. Na třetí stránce mě zaujala nabídka zaměstnání jako pokojské v nově otvíraném hotelu uprostřed dvacáté třetí ulice. Nebyla jsem odtamtud daleko, tak jsem se rozhodla, že se půjdu hned o místo ucházet. Došla jsem před hotel. Byl úzký a velmi vysoký. Něco okolo sto dvaceti pater. Zde asi nebudou mít největší pokoje. Hotel byl označen třemi hvězdičkami, takže jakási střední třída. Snad budu mít štěstí a vezmou mě. Vešla jsem na recepci a tam se na mě podíval takový malý nenápadný recepční.
"Dobrý den, co si, mladá dámo, budete přát?" zeptal se mě.
"Dobrý den, na základě vašeho inzerátu v novinách jsem se přišla ucházet o místo pokojské. Je ještě volné?" uvedla jsem recepčního hned do situace, proč jsem sem dorazila. Recepční se usmál a hned se mé odpovědi chytl:
"V tom případě hledáte mě. Já jsem majitel hotelu. Mé jméno je John Turner a vaše?" Byla jsem ráda, že jsem hned narazila na správného člověka, teda pokud to byl člověk, ale na první pohled tak vypadal.
"Jmenuji se Anna Okely." Přívětivě se na mě usmál a dodal:
"Můžu se vás zeptat kolik vám je?"
"Osmnáct," hlesla jsem.
"Takže čerstvě dostudovaná?" Na to jsem mu jen kývla.
"Tak pojďte se mnou do kanceláře a tam se dohodneme." Ukázal mi rukou, jakým směrem mám jít a já se tam vydala. Po chvíli jsme se ocitli ve velmi prostorné kanceláři. Pokynul mi, abych se posadila na židli a já tak provedla.
"Ve škole jste určitě měla předmět, ve kterém jste se učila o bytostech obývající naši planetu." Na to jsem mu musela přikývnout. Nazvali ho "Bytosti naší planety". Učí se v něm o všech stvořeních, která žijí společně s lidmi, aby nedocházelo k různým problémům. Ten předmět jsem milovala, ale představa, že vše, co jsme se učili je pravda, mě občas děsila. Po mém přikývnutí pokračoval.
"To je dobře, protože jako pokojská určitě všechny tyto znalosti využiješ. V dnešní době lidé minimálně cestují a většinou se do hotelů ubytovávají bytosti všeho druhu. Já sám nejsem obyčejný člověk. Můj otec byl trpaslík, proto nedosahuji největších výšek, a matka člověk." Hned se mi vybavilo z učebnic, co v nich bylo psáno. Hlavním poznatkem v tuto chvíli bylo, že více méně pro mě není nebezpečný. Trpaslíci jsou velmi pracovité a šikovné bytosti. Nebezpeční se stávají až v těch případech, když jim někdo něco ukradne, anebo sebere neprávem. Musel na mém obličeji vidět, že jsem naprosto v klidu, a tak pokračoval.
"Hádám, že tohle by mohlo být tvé první zaměstnání, že?" Na to jsem mu jenom kývla.
"Vypadáš, jako slušné děvče a mám trochu strach, aby si odtud neutíkala po několika dnech s křikem." Mluvil ke mně trochu ustaraně. Já věděla, že to se mi nestane. Jsem celkem silná nátura a ne vždy jsem se cítila mezi lidmi příjemně.
"O mě se nebojte. Já si poradím," usmála jsem se sebejistě na něj.
"Tak jak myslíš," vrátil mi s úsměvem.
"Kdy můžeš začít?" zeptal se mě.
"Klidně hned. Minulý týden jsem udělala maturitu a hrozně se doma nudím," přiznala jsem se mu. Na to se jen usmál a z nějakého šuplíku vytáhl pracovní smlouvu a dvě velké knihy.
"Dobře. Projdi si prosím nejprve pracovní smlouvu. Pokud k ní nebudeš mít výhrady, tak ji rovnou i podepiš. Já ti mezitím dojdu pro uniformu a pak ti vše ukážu." Udělala jsem, jak mi přikázal. Začala jsem smlouvu pročítat a s podmínkami jsem byla poměrně spokojená, ale nejvíce mě zarazila výše mého budoucího platu. Musela to být asi velmi náročná práce, když mě chtěl odměnit takovým platem. Nebo si myslel, že tu opravdu dlouho nevydržím? Vešel s uniformou do dveří a spatřil, že jsem smlouvu ještě nepodepsala.
"Máš nějaké dotazy?" upřel při otázce na mě zrak.
"Já jen, že mi připadá platové ohodnocení za pokojskou velmi vysoké."
"Jsem pako," šlo mi v hlavě. Každý normální člověk by to podepsal a jásal.
"Víš, nevypadáš jako děvče, které by chtělo dělat nadosmrti pokojskou," vrátil mi odpověď na moji hloupou otázku, a pokud tu přežiješ prázdniny, tak by bylo dobré, kdybys začala studovat. Teda pokud budeš chtít." Mně zazářily očička.
"Já bych moc ráda, ale když budu přes den pracovat, tak studovat moct nebudu.," hlesla jsem.
"Já nemyslel denní studium." Nechápavě jsem se na něj podívala.
"Jsou i jiné možnosti. Co třeba večerní univerzita? Pokud přežiješ tyhle dva měsíce, tak ti pak už bude jedno, že do školy nebudeš chodit s lidmi," poukázal na fakt, nad kterým jsem ještě ani nepřemýšlela. Do večerní univerzity chodí minimální počet lidí. I přesto, že se snažíme s různými bytostmi vyjít a být si rovni, tak lidé se stále straní. Věděla jsem, že ve světě lidí nemám šanci získat vzdělání bez toho, abych splácela celý svůj život dluhy za mé vzdělání. Večerní univerzita byla pro mě šance, jak získat vzdělání a nebýt nadosmrti pokojskou. Ta představa se mi líbila a já se jen modlila, abych byla dost silná nátura na to, abych všechno kolem sebe zmákla.
"Máte pravdu, jestli zvládnu tuhle práci, tak večerní univerzita by pak neměla být problém," odvětila jsem s úsměvem a smlouvu podepsala. Od toho dne se mi měl doslova změnit celý můj dosavadní život a já doufala, že tím čím jsem se rozhodla projít, aspoň bude k něčemu a nezničím si tím úplně svůj život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama